Únor 2018

Happy jak dva grepy

23. února 2018 v 18:21 | Zuzka |  Vylévání mého srdíčka
Tak jo, asi si říkate "WTF?! Nepsala ta holka ještě minulý týden, jak je beznadějně v depresích?" a ano, máte pravdu. ALE! V mém životě se od té doby stala obrovská změna. Tento týden jsem byla šokovaná dvěma lidmi (hihi, nejsem si 100% jistá, jestli je to dobře vyskloňovaný), kteří mě neskutečně, ale neskutečně zklamaly a ač mi byli velice blízcí a já si myslela, že je znám, udělala jsem obrovskou chybu, že jsem jim kdy důvěřovala a už nikdy v životě s nimi nechci mít nic společného.
Nejspíš si říkáte "A z toho jsi tak nadšená?" a odpověď zní ano, jsem. Potom, co jsem se to dozvěděla jsem měla pocit, že probrečím celý zbytek svého života. Ale pak jsem si řekla, že mi ty dotyčné osoby můžou políbit ehm zadnici. A prostě jsem si řekla, že já nemám důvod pro takové idioty brečet, a tak jsem neuronila ani slzičku (a jsem za to na sebe právem pyšná).
Začala jsem nějakým fakt neznámým důvodem milovat život a svět a všechno (takže bych jim vlastně měla být i tak trochu vděčná xD). Začala jsem cvičit, koukat na to, jak je svět úžasnej a naprosto se mi otevřely oči. Nezáleží na tom, co si o vás jiní myslí :) Nejdůležitější je, co si o sobě myslíte vy a jak se vnímáte.
Nejsem se sebou na 100% spokojená. Je spousta věcí, který na sobě nesnáším :D (jizva, moje pusa věčně reagující na cokoli alergií, ale taky mojí přehnanou důvěru, přetvařování,...) ale mám před sebou ještě spoustu let, kdy to všechno můžu vylepšit :) a taky že to plánuju :D A ty roky si plánuju užít :)

...už to nejsem já...

12. února 2018 v 17:38 | Zuzka |  Vylévání mého srdíčka
Jsem tady opět. A ano, žiju. Bohužel. Bohudík. Kdo ví.
V poslední době (no.. tak posledních čtyřech měsících) se začínám opět utápět v depresích. Ale tentokrát je to jiné. Mám pocit, jako by se mi změnila celá moje osobnost. Už to prostě nejsem já a nikdy nebudu. Brečím po večerech jako smyslů zbavená, ale nepomáhá to. Nic mi nepomáhá.
Od autonehody už uběhly tři roky a můj stav se začal zhoršovat někdy koncem října. Ráno jsem už pomalu nedokázala vstát a začala jsem žít s pocitem, že všechno je špatně. V mém okolí se v takových těch trapných depkách stylu "nemám kluka a to je mi šestnáct, asi umřu" nebo "panebože mám pět prdelí kamarádů, ale vlastně se se mnou nikdo nebaví" utápěl kde kdo. Já se tomu jenom smála, protože ano, nemít kluka v šestnácti je životní trauma...
A pak se u mě všech zlomilo. Propadla jsem se na samotný dno. A ano, skončilo to ve vaně s žiletkou v ruce. Mým jediným štěstím bylo, že jsem už pěkně dlouho byla lína koupit si novou, takže byla pěkně tupá a já si nestihla nic udělat, dřív, než jsem si řekla, že by mi to stejně nepomohlo...
Začala jsem svoje pocity ukrývat a neřešit je. Předstírat před ostatními a sebou, že je všechno ok. Ale nebylo. Když jsem byla na akci se třídou, zhroutila jsem se tam. Pomohl mi k tomu alkohol, neříkám, že jsem byla totálně ožralá, ale střízlivá jsem nebyla... Stalo se tam pár nepříjemných věcí a já už to psychicky neunesla. Sedla jsem si na "balkon" a rozbrečela se jako malá holka. Byli tam se mnou dva lidé a ty mě celou dobu utěšovali. Korunu tomu dal spolužák, který si chtěl jednoho vzít někam jinam a řekl mu, ať se na mě vysere, že si za to můžu sama a nemám chlastat. Protože chlapec si myslí, že brečet se může jenom kvůli alkoholu...
Potom jsem se v rámci možností trochu vzchopila a následující týdny byly celkem v pořádku. Cítila jsem se víc vyrovnaná. Jenomže já si umím zkazit náladu.. Se spolužačkama jsem šla na ples. Kde jsem se opět zhroutila, nebo to tak hrozný jako předtím a do hodiny jsem byla schopná zase normálně fungovat a dělat, že se nic nestalo, ale potom jsem zůstala sama. Všechny odešly lovit kluky, chlastat u baru, tancovat, bavit se. A já si sedla na již známý "balkon" a seděla jsem. Seděla jsem a přemýšlela o životě.
Od té doby se všechno opět změnilo. Zapřísáhla jsem se, že jediný ples na který jsem ochotná vkročit je ples naší školy (už se těším na nadcházející podzim... fakt že jo) a že přestanu s alkoholem. Ale kromě problémů s autonehodou jsem se začala bát lidí. Chození do školy se pro mě stalo utrpením a z mýho falešnýho úsměvu se mi chce zvracet. Jejich problémy, na který si stěžují mě nezajímaj. Jejich řeči o mejdanech, na kterých se ožrali a zvraceli doma na záchodě mě nutí k opoutění místnosti. Jejich narážky na mě bodají, jako nože.
Nezvládám to. Nedokážu to.
tohle už nejsem já