...už to nejsem já...

12. února 2018 v 17:38 | Zuzka |  Vylévání mého srdíčka
Jsem tady opět. A ano, žiju. Bohužel. Bohudík. Kdo ví.
V poslední době (no.. tak posledních čtyřech měsících) se začínám opět utápět v depresích. Ale tentokrát je to jiné. Mám pocit, jako by se mi změnila celá moje osobnost. Už to prostě nejsem já a nikdy nebudu. Brečím po večerech jako smyslů zbavená, ale nepomáhá to. Nic mi nepomáhá.
Od autonehody už uběhly tři roky a můj stav se začal zhoršovat někdy koncem října. Ráno jsem už pomalu nedokázala vstát a začala jsem žít s pocitem, že všechno je špatně. V mém okolí se v takových těch trapných depkách stylu "nemám kluka a to je mi šestnáct, asi umřu" nebo "panebože mám pět prdelí kamarádů, ale vlastně se se mnou nikdo nebaví" utápěl kde kdo. Já se tomu jenom smála, protože ano, nemít kluka v šestnácti je životní trauma...
A pak se u mě všech zlomilo. Propadla jsem se na samotný dno. A ano, skončilo to ve vaně s žiletkou v ruce. Mým jediným štěstím bylo, že jsem už pěkně dlouho byla lína koupit si novou, takže byla pěkně tupá a já si nestihla nic udělat, dřív, než jsem si řekla, že by mi to stejně nepomohlo...
Začala jsem svoje pocity ukrývat a neřešit je. Předstírat před ostatními a sebou, že je všechno ok. Ale nebylo. Když jsem byla na akci se třídou, zhroutila jsem se tam. Pomohl mi k tomu alkohol, neříkám, že jsem byla totálně ožralá, ale střízlivá jsem nebyla... Stalo se tam pár nepříjemných věcí a já už to psychicky neunesla. Sedla jsem si na "balkon" a rozbrečela se jako malá holka. Byli tam se mnou dva lidé a ty mě celou dobu utěšovali. Korunu tomu dal spolužák, který si chtěl jednoho vzít někam jinam a řekl mu, ať se na mě vysere, že si za to můžu sama a nemám chlastat. Protože chlapec si myslí, že brečet se může jenom kvůli alkoholu...
Potom jsem se v rámci možností trochu vzchopila a následující týdny byly celkem v pořádku. Cítila jsem se víc vyrovnaná. Jenomže já si umím zkazit náladu.. Se spolužačkama jsem šla na ples. Kde jsem se opět zhroutila, nebo to tak hrozný jako předtím a do hodiny jsem byla schopná zase normálně fungovat a dělat, že se nic nestalo, ale potom jsem zůstala sama. Všechny odešly lovit kluky, chlastat u baru, tancovat, bavit se. A já si sedla na již známý "balkon" a seděla jsem. Seděla jsem a přemýšlela o životě.
Od té doby se všechno opět změnilo. Zapřísáhla jsem se, že jediný ples na který jsem ochotná vkročit je ples naší školy (už se těším na nadcházející podzim... fakt že jo) a že přestanu s alkoholem. Ale kromě problémů s autonehodou jsem se začala bát lidí. Chození do školy se pro mě stalo utrpením a z mýho falešnýho úsměvu se mi chce zvracet. Jejich problémy, na který si stěžují mě nezajímaj. Jejich řeči o mejdanech, na kterých se ožrali a zvraceli doma na záchodě mě nutí k opoutění místnosti. Jejich narážky na mě bodají, jako nože.
Nezvládám to. Nedokážu to.
tohle už nejsem já
 

Kapitola 2.

28. května 2017 v 21:48 | Zuzka |  Obyčejná středoškolačka
Třetí hodina byla matematika. Ta patřila k jejím oblíbeným předmětům, protože zde měla vždy spoustu volného prostoru, při kterém se mohla věnovat čemukoli, co se týkalo daného tématu. Následovala angličtina, a potom ještě španělština. po přetrpění těchto hodin přišel konečně na řadu oběd.
"Tak jak jste se dnes měly děvčata?" zeptal se Nick a přisedl si k Wren a Cath. "Alliesterová byla dneska extrémě nepříjemná..." rozčilovala se Wren, "jedna z jejích koček musela zase na operaci... Usted no sabe lo que es! Usted no sabe lo que es!" Všichni se začali smát. "A co ty?" tázala se Cath. "Skvělý, sehnal jsem letenky, zlato!" zvolal s nadšením. "To jsem ráda, kdy pojedeme, za měsíc?" "Ne, jedeme za pět dní..." Nick na Cath omluvně pohlédl. "Za pět dní?! Děláš si ze mě srandu?! Vždyť jsem říkala, že musím jet k rodičům, co jim asi řeknu?" začaka šílet. "Panebože, ty s tím naděláš, vždyť taky můžou týden počkat, bylo to nejjednodušší řešení!" "No jasně!" zařvala Cath a odešla z jídelny. "Co třeba ty říct příště trochu jinak?" podívala se na něj Wren odměřeně. "Prosím tě, aspoň ty toho nech, taky nejsi svatá..." podíval se na Wren. Po zbytek polední pauzy oba mlčeli.
V zámku zachrastily klíče. "Jsi v pohodě?" vešla do pokoje Wren. "Jo, asi jsem byla moc vystresovaná... Ještě nemám udělaný žádný projekty a celkově je toho na mě poslední dobou moc..." začala se Cath omlouvat. "Je mu to líto, ale fakt to nešlo jinak..." dodávala Wren. "Vždyť já vím, že se pro mě snaží udělat maximum" "Víš co ti spraví náladu? Horká čokoláda v Cirkusu!" řekla Wren.
Cirkus byl jejich nejoblíbenější kavárnou, vždy zde dělaly domácí úkoly, nebo sem šly, aby si zlepšily náladu, zrovna jako teď. "Dneska je párty u Leisy, zajdem tam a všechno bude zase ok..." nabádala Wren svou kamarádku. "Ne, to nejde. Musím udělat nějaké ty projekty a taky musím zajít za Nickem a omluvit se mu." "Hoď to za hlavu, on ví, že jsi to tak nemyslela. No tak... Vždyť už je druhý pololetí a my jsme ještě nešly nikam zapařit." kňourala Wren. "Vždyť víš, že to moc nevyhledávám... Všude lidi, samej alkhol." ospravedlňovala se Cath. "Nebuď suchar, běda ti, jestli nepříjdeš. Dneska už nedorazím na intr, musím ještě něco zařídit. Budu tě čekat tady v osm, ok." "Ale..." "Žádný odmlouvání!" S těmito slovy se Wren zvedla a odešla.
Hned jak přišla Cath na pokoj, tak se začala připravovat, vybrala si své oblíbené modré šaty, které kontrastovaly s jejími červenými vlasy. Nalíčila se, dala si pár nezbytností do malé kabelky a s botami na šesticentimetrovém podpatku vyrazila. Teď bylo devět a ona, celá nervní, čekala u kavárny. "Já věděla, že tady budeš!" vykřikla přes celou ulici Wren. "Klid, nikdo neříká, že se tam dlouho zdržím." uklidňovala ji Cath. "Ale to víš, že jo, bude se ti tam líbit..." S těmito slovy vyrazily.
Wren neměla pravdu. Hned jak přišly do domu, kde bydlela Leisy, Cath věděla, že tady nebude její místo. Všichni neustále pili pivo a zábavou bylo, že jedna naprosto opilá prvačka zpívala polonahá na stole "Love Yourself". Přes velkou nevoli Cath vypila jeden kelímek piva, který jí Wren vrazila do ruky. "Co tady děláš lásko?" ozvalo se za ní. "Nicku co ty tady děláš?" zvolala překvapeně Cath. "Nikdy si nenechám ujít žádnou párty. Měl jsem za to, že je nemáš ráda, jinak bych tě samozřejmě pozval..." dodával. "No, vlastně mě sem dotáhla Wren, jinak bych sem nešla... A ještě k tomu dnešku bych se ti chtěla omluvit, neměla jsem být tak nepříjemná, ale dost mě to zaskočilo..." "To je v pohodě, já se taky omlouvám, ale fakt to jinak nešlo. Vím jak jsou pro tebe rodiče důležitý... Mír?" Nick dal nataženou dlaň mezi ně. "Mír." odpověděla s úsměvem Cath a dala svou dlaň do jeho. "No, co tu teda hodláš dělat?" povytáhl Nick na Cath obočí. "Asi půjdu, tohle není zábava pro mě..." "V tom případě," Nick zahodil prázdný kelímek od piva, "potřebuješ doprovod." "Ne to nemusíš.." "Ale jo.." A tak šli večerním městem až na kolej. "Děkuju za doprovod." řekla Cath. "Není zač, co bych pro tebe neudělal." dodal Nick a políbil ji. "Tak dobrou." řekl a odešel pryč.

Bezmoc

24. května 2017 v 20:57 | Zuzka |  Vylévání mého srdíčka
Tak jsem si říkala, že jsem teďka v pohodě... Mám za sebou absolovák z houslí, kterého jsem se tak děsila, udělala jsem velké testy, kterých jsem se bála, mám kluka, kterého jsem chtěla... Zdá se, že všechno vychází podle plánu... Škola je skoro u konce, měla bych být v klidu a pohodě... Ale nejsem...
Poslední dobou se mi pořád vrací vzpomínky na autonehodu... Přemýšlím nad tím, jestli ještě někdy budu schopná normálně fungovat... Jestli si mě někdy někdo bude vážit a nebude na moje břicho koukat jako na tu, co jí museli operovat střeva a má hnusnou jizvu...
Občas přemýšlím nad tím, jestli jsem to ještě já... A jaká jsem byla předtím... Už nikdy to nebude jako dřív...
Doma už se o tom moc nemluví, všichni to hodili za hlavu, co se stalo, stalo se... Jak to můžou udělat? Jen tak, vždyť nám to zničilo dosavadní život...
Jenom občas někoho napadají myšlenky... V televizi dávali, něco o nové výbavě sanitek, načež můj otec řekl: "No vidíš, až se to stane příště, tak tě vyšetřej tímhle." V pohodě, s klidem, řekl přesně tohle. Na tohle není odpověď... On neví, jak to bolí, on v tom autě nebyl... On nepoznal tu bezmoc, tu hroznou bolest... On, který mohl za to, že to auto stálo tam, kde stálo... On, který si pořád stěžuje, když se bojíme při jeho řízení... Proč v tom autě nebyl!? Proč ho to nesrazilo... Poznal by jak hrozně nám to ublížilo, jak nás to zničilo...
A mně by to ubralo pár bezesných probrečených nocí...
 


Kapitola 1.

22. května 2017 v 22:49 | Zuzka |  Obyčejná středoškolačka
Ucítila jeho dech na pravém rameni ještě předtím, než na ni promluvil. Otočila se ve chvíli, kdy jeho ruka sáhla po
prameni rudých kadeří. "Au!" pronesla ublíženě. Podívala se do jeho kaštanově hnědých očí a hned jí na rtech zazářil úsměv. "Už jsem se tě nemohla dočkat." Jejich těla se k sobě přitiskla ve vášnivém objetí. "Říkal jsem ti, že se zdržím. Musel jsem dovymalovat tu ložnici." omlouval se. "To si budeš ale muset odčinit. Doufám že mi to vynahradíš!" řekla, jejich ruce se spojily. Vydali se na procházku parkem, kolem jezera, kde se setkali. "Stihl jsi to dokončit?" snažila se zahnat ticho, které nastalo. "Jo, teď mám už všechny víkendy volný, nepojedem někam?" "To bych moc ráda," začervenala se, "ale nevím, jak rodiče, slíbila jsem jim, že je teď budu víc navštěvovat, když bratr nemůže..." posmutněle dodala. "Přece to jeden víkend bez tebe zvládnou... Vždyť to plánujeme tak dlouho!" zvolal a seběhl k vodě. "Ani jsme si nevybrali hotel." namítla, ale už v tu chvíli věděla, že s ním pojede kamkoli. Byl její životní láskou, princem na bílém koni, který k ní přiklusal. Nemohla uvěřit tomu, že už to bude rok, co se v jejím životě objevil a změnil ho k nepoznání...
"No tak co Cath, povídej! Jak jste se měli..." pobízela Cath její nejlepší kamarádka Wren. "Asi pojedeme za dva týdny do Ameriky." svěřila se Cath. "No nekecej! Ježiš, tak to ti strašně moc přeju! A kde budete bydlet? A kam budete chodit? A vůbec! Podrobnosti!" začala vyšilovat Wren. "Klid. Ještě to není jistý, nemáme ani letenky..." "No tak na co čekáš? Pojďme se mrknout!" Wren měla vždycky na všechno pohotovou odpověď. "Nick slíbil, že to zařídí..." mírnila ji Cath, "Pojďme se bavit o něčem jiném, víš jak nesnáším, když náš vztah pořád rozebíráme..."
Pondělí. Dva důvody, proč tenhle den nesnášela. Za prvé, začínala škola. Za druhé, první hodinu měla tělocvik. I když vždy patřila mezi tělesně zdatnější, nerada běhala a před klukama při cvičení vyšpulovala zadnici. Její tělocvikářka však neměla žádné slitování. Uklidňovalo ji aspoň to, že v tom není sama. V její třídě bylo osm holek a pět kluků. Studovala na soukromé střední škole, takže zde byly třídy po menším počtu žáků, aby vzdělávání bylo efektnější. Taky za to museli její rodiče dost platit, a tak se snažila svůj dluh vůči nim splácet aspoň při víkendových brigádách. Pořádně pracovat nemohla, protože jí bylo šestnáct.
Nickovi bylo osmnáct, věkový rozdíl mezi nimi činil necelé dva roky. Ona patřila mezi ty holky, které prostě do školy zapadnou. Mají pár kamarádek, ale nejsou nijak populární. Za to Nick populární byl. Už od nastoupení na tuto školu patřil do party oblíbenců. Všechny holky jí ho taky záviděli. Nick se na své popularitě slunil, ale Cath taková nebyla. Měla ráda svůj klid a pohodu. Nepotřebovala být na výsluní. Ke štěstí a radosti jí stačilo málo.
I přes nevelká očekávání Cath první hodinu přežila. I když z ní tekl pot potom, co musela skákat do výšky a ještě běhat několik koleček okolo celého hřiště. Do šatny se dostala mezi posledními. Vždy to dělala naschvál, protože sprchy pro ni byly vždy velkým nepřítelem. Nerada se před ostatními převlékala, natož sprchovala. Chvilku si počkala, a pak si vychutnala chvilku, kdy po jejím rozpáleném těle stékaly potůčky studené vody.
Po tělocviku měli vždy hodinu volno. Cath to využívala ke sledování Nicka v posilovně. Nepatřila k dívkám, které chtěly mít kluka svalnatce, ale líbilo se jí, že Nick má tělo hezky vypracované... Vždy si s sebou vzala svačinu a knížku. Wren si občas sedla k ní, ale většinou zakotvila v knihovně, kde pracovala jako dobrovolnice, protože už odmala milovala čtení.

Návštěva psychiatričky

1. května 2017 v 17:28 | Zuzka |  Vylévání mého srdíčka

Takže, dnes jsem si řekla, že bych se s vámi mohla podělit o svou návštěvu u psychiatričky... Pokud si říkáte, co jsem tam asi tak mohla dělat, tak na začátek bych ráda vysvětlila těm, co to ještě neví, že trpím chronickou posttraumatickou stresovou poruchou... Ta vznikla díky tomu, že v září roku 2014 jsem měla spolu s částí své rodiny dopravní nehodu, kdy jsme s autem parkovali u silnice a člověk jedoucí proti nám s rampou, na které vezl auto na opravu, nepřidělal rampu k autu klíčem, rampa se odtrhla a vjela do nás. Více se této nehodě chci věnovat v jiném článku, kde to popíšu podrobněji. Ale abychom se dostali k jádru věci... Díky této autonehodě jsem začala trpět klasickou posttramatickou stresovou poruchou, kterou trpí skoro každý. Zdálo se mi o tom, pořád jsem na to myslela, a tak dále... Ovšem toto u mě přetrvalo déle, než by mělo, a tak se moje máti (a taky kvůli tomu, že právník řekl, že nám to peněžně dost vynese, což mě dost naštvalo) rozhodla, že se mnou zajde k psychiatričce.
Dost jsem se toho bála a říkala jsem, že nikam nechci, ovšem peníze na mou matku udělali příliš velký dojem, než aby dbala na to, že doopravdy nikam nechci. Vtipný bylo, že ještě předtím, mi nadiktovala, co mám říkat. Například, že se stydím převlíkat před děvčaty (ano, před chlapci to je vskutku pravda...) v šatnách, kvůli své 16 cm jizvě na břiše. Fakt mně z toho bylo k smíchu i k pláči, ale říkala jsem si, přežiješ to...
Ale přejděme k samotné návštěvě (je to už přes rok, co jsem tam byla, takže nečekejte velké detaily). Jely jsme na polikliniku, kde mám i rovnátka, takže jsem aspoň nebyla v tak neznámém prostředí a kdybych chtěla, tak vím, kudy utéct pryč. Přivítala mě milá, až přehnaně "sluníčková" paní. Mamka jí ze začátku všechno vysvětlovala, co se stalo dopodrobna a mně už se v tu chvíli chtělo brečet, jenom z toho, že to musím zase poslouchat (jelikož to neustále vypráví zbytku rodiny, což mi dělá fakt dobře). Načež se potom doktorka zeptala, jak se mi to poslouchá. V tu chvíli jsem řekla první a zároveň poslední pravdivou věc, za celou dobu, co jsem tam byla: "Zvykla jsem si". Ovšem ne, zvykla jsem si na to, že se to stalo, ale zvykla jsem si na to, že to moje matka kdáká kudy chodí. Doktorka na to nijak nezareagovala, a tak jsem vzdala veškeré naděje a odrecitovala to, co mi matka řekla. Více bych asi do detailů, které si pamatuji (říkala jsem, že to je už přes rok) nešla. Nejsou nijak podstatné, prostě jsem zadržovala slzy a říkala hovadiny. Nakonec mi doktorka přednesla svou diagnózu, z které byla jediná pravdivá ta, že trpím chron. post. stres, poruchou. Potom říkala, jak se cítím a bla bla bla. Já jí na všechno jenom přikyvovala jako debil, abych už konečně odtamtud vypadla. Nakonec to tam řešila s máti a já tam seděla a čekala...
The End
Takže toť vše k mé návštěvě psychiatričky, co dodat. Moje zatím jediná zkušenost a podle toho co jsem si vyslechla bych klidně mohla dělat taky psychiatričku a možná bych byla i lepší a prokoukla bych, že ten člověk, co u mě sedí chce brečet a může třeba říkat dvojsmysly, aniž by si to uvědomoval...
Aby toho nebylo málo, tak soud rozhodl, že musím znovu k psychiatrovi(čce) do Prahy (která je od nás docela daleko...) na Bulovku. Jsem zvědavá co máti udělá, nejspíše mi vymyslí nový text, protože já fakt už nikam nechci...




Seru na peníze, Seru na matku, já o tom už s nikým takhle mluvit nebudu!




Zuzka <3

5 tipů, jak se zbavit prokrastinace

1. května 2017 v 15:49 | Zuzka |  Ostatní

Ahojky! Dlouho jsem nic nenapsala, já vím... Každopádně dnes jsem se rozhodla vám předat svých 5 tipů, jak se zbavit prokrastinace. Jelikož jsem člověk, kterého prokrastinace poměrně dost ovládá, musím se s tím naučit vypořádat. A myslím si, že díky pár vychytávkám, se mi to podařilo celkem dostat pod kontrolu...

1. Rozvrhněte si čas

Nejprve je potřeba si stanovit nějaký čas. Například si můžete vytvořit rozvrh hodin a to nejen do školy. Na druhou stranu je ale potřeba stanovit si takový režim postupně a neskočit do toho po hlavě, jinak vás to rychle omrzí. Vypiště si, co potřebujete udělat, napište si To Do listy na jednotlivé dny a postupně si odškrtávejte, co jste stihly a co vás ještě čeká. Navíc díky tomuto režimu budete mít neustále co dělat a nebudete se nudit. Zároveň ale nesmíte zapomenout, dávat si pauzy...

2. Odměňte se

Za dobře odvedenou práci je občas potřeba se odměnit. Navíc vás odměna jistě motivuje a více se vám bude chtít daný úkol splnit. Jako odměnu můžete kromě nějaké sladkosti například zvolit to, že čím dříve úkol splníte, tím delší budete mít tím pádem pauzu, či úplné volno...

3. Nechte se motivovat

Kromě toho, že budete motivovat sami sebe, je skvělé, když si najdete nějakého kamaráda, či kamarádku, s kterým se budete moci motivovat navzájem. Nebojte se, není to vůbec těžké, protože s prokrastinací bojuje prakticky každý. Dodá vám to na sebedůvěře, sebevědomí a budete pak mít ze své i kamarádovy práce dvojí radost.

4. Začněte s tím hned

Neříkejte si: "Když to vydrželo do teď, tak to ještě jeden den vydrží." Když si to budete říkat u každé "maličkosti", tak to pak přeroste do obřích rozměrů a už s tím nebudete moci nic dělat. U prokrastinace nefunguje poučování se z vlastních chyb. Dokud se nerozhodnete s tím něco dělat, tak s tím nepřestanete. Čím dříve začnete bojovat, tím lépe.

5. Dělejte si shrnutí

Jednou za čas, například jednou za týden, či měsíc, si shrňte, co jste za danou dobu udělali. Vypište si své úspěchy i to, v čem jste se zklamali, co jste nestihli. Oznámkujte se jako ve škole a přemýšlejte nad tím, jak by se to dalo do budoucna vylepšit. Pokud jste nostalgici, jako já. Schovávejte si svá shrnutí a po čase se podívejte, jak se vyvíjíte. Věřte mi, že ze sebe budete mít radost a budete mít více enrgie v tom pokračovat.

Zuzka <3

Seznamme se!

28. dubna 2017 v 15:16 | Zuzka |  O mé maličkosti
Ahojky! Vítejte na tomto blogu :) Ještě předtím, než sem začnu dávat různé články, bych se vám ráda trochu představila.
Na začátek teda začneme klasikou - jménem... Jmenuju se Zuzka, což je poměrně časté jméno a musím se přiznat, že jsem si k němu musela nějaký čas vyšlapat cestičku, protože jsem toto jméno dlouho nesnášela. Tím nechci urážet jakékoli Zuzky, které by tento článek případně četly, ale prostě mi toto jméno k mé osobě vůbec nesedělo.
Kdyby vás zajímal můj věk, tak se ho nedozvíte :) Protože, proč ho potřebujete vědět? Bude nějaký rozdíl v tom, když vám řeknu, že mi je patnáct, než když vám řeknu, že mi je třicet? Nechci aby tu někdo posuzoval mé články jen podle věku...
A o čem tento blog vlastně bude? Jelikož jsem tak trochu depkařka, trpící chronickou posttraumatickou stresovou poruchou (pokud nevíte co to je, tak si to vyhledejte, nebo to nechte být...), tak mám strašný nutkání si pořád někam vylévat své srdce a jelikož už nějaký blog mám, ale ví o něm hodně lidí z mého okolí, tak jsem se rozhodla založit si nový, kde nikdo (až na jednoho člověka) nebude vědět, jak velký blázen jsem a mé články nebudou muset procházet cenzurou. No a samozřejmě, kromě deep článků mám v plánu dělat i nějaké zábavné, nebo zajímavé, či nějaké k zamyšlení :) Tak doufám, že jsem se vám trochu přiblížila...

Zuzka <3

Kam dál